V prvním článku jsme si představili základní systémy, které se o nás starají delší dobu. V pokračování jsme naťukli modernější pomocníky, které v naprosté většině vítáme. A v následujícím přehledu se pomalu dostáváme k těm asistentům, které bychom v autě ani nechtěli.
Ne vždy jsou totiž počáteční dobré úmysly přetaveny ve funkční systém, který vám v reálném životě opravdu dokáže pomáhat. Elektronika totiž stále není dostatečně inteligentní, aby dokázala správně vyhodnocovat všechny dopravní situace.
Historie technologie hlídající nechtěné vyjetí z pruhu sahá až do konce 80. let minulého století, prvního sériového nasazení se ovšem dočkal až v roce 2000 v nákladním voze Mercedesu Actros. Jeho technologicky vyspělejší varianty vás před opuštěním jízdního pruhu bez zapnutého blinkru nejen upozorní, ale také vás dokážou mezi lajnami samy udržet.
Fungují na principu kamer, respektive infračervených diod, které podle odrazu světla dokážou určit umístění čar na silnici. Pokud se automobil ze svého pruhu vychýlí, spolu s elektromechanickým posilovačem řízení vás asistent dokáže nasměrovat nazpět.
Výhody tohoto systému jsou zjevné především na dálnicích, na úzkých silnicích bez středové čáry už bezpečně působit nemusí. V případě, že se chcete vyhnout protijedoucímu většímu vozidlu (například autobusu či rozměrnější dodávce), udržování v jízdním pruhu vás při přejetí boční čáry může nasměrovat ke středu, tedy téměř přímo proti překážce, které se přitom chcete vyhnout.
Do stále většího počtu aut se dostává i ještě pokročilejší verze, která „čte“ jízdní pruhy a umí vůz vycentrovat a držet uprostřed. A v kombinaci s adaptivním tempomatem de facto řídí za vás. Vzhledem k evropské legislativě a omezením v rámci nastupujících technologií pro autonomní jízdu to ovšem zvládá jenom po několik desítek sekund, poté vás vyzve k převzetí řízení.
Rozšíření nouzového brzdění, které v případě nouze dokáže výrazně zpomalit, případně zcela zastavit vůz. Obvykle funguje na principu radaru umístěného v přední části automobilu, který dokáže na vzdálenost několika desítek metrů detekovat člověka (chodce či cyklistu). Pokud řidič na živou překážku nereagujedostatečně rychle , systém převezme kontrolu nad brzděním.
Na rozdíl od výše zmíněného udržování v jízdním pruhu je tahle vychytávka v praxi velmi nápomocná. Vděčí za to také tomu, že u drtivé většiny aut funguje bez problémů. U některých modelů (zejména těch starších) ovšem systém mnohdy reaguje příliš citlivě a nedokáže rozlišit mezi cyklistou či chodcem, kterého se snažíte bezpečně objet, a potenciální srážkou. V takovém případě vás vyleká akustickým signálem, případně panickým brzděním, což v běžném provozu nemusí být nejbezpečnější. A nebo naopak na překážku nereaguje vůbec.
Od roku 2008, kdy se tenhle pomocník objevil v první generaci Opelu Insignia, se rozšířil prakticky do všech automobilových tříd. Systém založený na kameře, která snímá dopravní značky, nejdříve dokázal přečíst jenom ty s rychlostním omezením, později se přidaly i další.
Rozpoznávání dopravních značek je praktické zejména ve městech, kde se rychlostní limity mohou měnit každých několik set metrů a kde najdeme největší množství radarů hlídajících jejich dodržování. S masovým nástupem integrovaných i externích navigací s mapovými podklady, které obsahují informace nejen o rychlostních limitech, význam takového systému zdánlivě klesá.
V posledních letech však čtení dopravních značek může být spojeno s adaptivním tempomatem, který následně dokáže sám upravit rychlost podle omezení na daném úseku. Navíc s nastupujícími autonomními technologiemi bude význam tohoto asistentu pouze narůstat.
Tenhle doplněk je od poloviny loňského roku povinný pro všechna nová, respektive nově homologovaná auta v Evropské unii. Navazuje na rozpoznávání dopravních značek, přičemž po překročení rychlostního limitu v daném úseku vás akustickým signálem upozorní, což je kolikrát dost unavující až otravné.
A nejhorší na tom je, že se zapíná po každém spuštění motoru. Vypínat ho proto budete klidně i několikrát denně. U některých automobilek (třeba Lexus) na to stačí dvě ťuknutí na středovém displeji. Jiní výrobci vám v tomhle ohledu naproti moc nejdou a položky skrývají až kdesi v hloubi multimediálního systému.
Chápeme, že překračování daného rychlostního limitu by se nemělo, v praxi ovšem zřejmě neexistuje řidič, který by rychlost striktně dodržoval vždy a všude. Reálný přínos tohoto asistentu je proto nulový, respektive negativní, protože drtivá většina z nás ho před jízdou stejně pokaždé vypne.
Poslední pomocník v tomhle článku je pro všechna nová auta v Evropské unii povinný od 31. března 2018. Jedná se o systém, který vás v případě nehody vašeho automobilu spojí prostřednictvím telefonního a datového spojení s pracovníky nejbližšího střediska pro tísňové volání, se kterými mohou cestující ve vozidle případně komunikovat a středisku jsou automaticky přeposlány základní údaje: přesné místo a čas nehody, identifikační číslo vozidla a směr jízdy. To umožní pracovníkům tísňové služby vaši situaci posoudit.
Dopravní nehodu pozná podle množství senzorů v automobilu, které registrují například vystřelené airbagy. Ačkoliv je eCall aktivován pouze v případě kolize, vaši polohu pomocí modulu GPS a jízdní údaje sleduje prakticky neustále, jelikož zaznamenává poslední sekundy před incidentem. Zabudovaný mikrofon lze navíc teoreticky zneužít k odposlouchávání cestujících, na což jsme si však zvykli už u hlasového ovládání palubních systémů aut připojených k internetu a u mobilních telefonů.
Ačkoliv má eCall spoustu potenciálních rizik z hlediska narušení soukromí, za necelých šest let provozu pomohl zachránit už spoustu lidských životů.
