V minulém článku jsme si představili výbavu, která by neměla chybět v žádném novém ani starším automobilu (čest výjimkám). Tentokrát se zaměříme na prvky, které vás při objednávání nového vozu budou stát zbytečné peníze. A v případě ojetiny vám zase přidělají vrásky na čele, aniž byste z nich měli adekvátní přidanou hodnotu.
Dá se říci, že i klasické střešní okno nepatří mezi nejužitečnější věci v autě. V případě prosklené střechy, kterou navíc nelze po částech otevírat (a u některých aut ani pořádně zatemnit), to však platí minimálně dvojnásob.
Tenhle efektní příplatek se u nového auta obvykle pohybuje v částkách nad 30 000 Kč. Zejména u dětí slaví úspěch, v reálném životě přináší ale spíše negativa. Vyříznutí plechu a jeho nahrazení méně tuhým sklem negativně ovlivňuje tuhost celku, což se u staršího auta může projevovat vrzáním. A také zatékáním.
Uložení samotného panoramatického okna navíc ubírá několik centimetrů nad hlavami cestujících, což zejména u aut klasické koncepce (tím myslíme tradiční hatchbacky, sedany, liftbacky a kombi) s nižší linií střechy může znamenat problém. Nemluvě o tom, že prosklený interiér je v létě mnohem náchylnější na vyhřátí, v zimě zase hůře drží teplo.
Sklo jako takové je též těžší, takže zvyšuje těžiště. A samozřejmě je zde riziko poškození, případně se vám rozbije elektrický mechanismus ovládání (pokud jím vůz disponuje), což platí také pro klasické střešní okno. A to znamená dodatečné náklady na servis.
Na tzv. soft close narazíte zejména u prémiových modelů. Doplněk, díky kterému nemusíte třískat dveřmi, je u nového auta velmi příjemný. U ojetiny ovšem představuje riziko. Elektromotor ovládající dveře totiž po letech může stávkovat, návštěvě servisu se tudíž nevyhnete. V lepším případě půjde o relativně levnou závadu, v horším budete muset nahradit samotný elektromotor, které má vůz čtyři (respektive podle počtu dveří). A v případě elektrického ovládání pátých dveří či víka zavazadelníku dokonce pět.
V tomhle případě tudíž platí, že co v autě není, to se nemůže rozbít.
Multimediální systém se zabudovanou navigací je mezi novými vozy a mladšími ojetinami vcelku běžný i u levnějších modelů. Zejména u evropských automobilek si za tenhle prvek musíte připlácet, přičemž někdy jde o vyšší desítky tisíc.
Samotnému středovému displeji se sice kolikrát nevyhnete, lpět na integrované navigaci ale nemusíte. Aplikace třetích stran (třeba Waze či Google Maps) dnes totiž fungují mnohem lépe, protože umějí pracovat s aktuálními daty. Díky tomu vám ukazují stav dopravy v reálném čase, varují vás před kolonami a vypočítají vám alternativní trasy.
Někoho sice může limitovat závislost na chytrém mobilním telefonu, respektive datovém tarifu (a to zejména v zahraničí), pokud však máte dostatečně vysoký limit v Česku i za jeho hranicemi, udělají vám aplikace lepší službu než dodané mapové podklady, které podléhají pravidelné (a u ojetiny pravděpodobně také placené) aktualizaci. Tu přitom u většiny aut provede až servis při fyzické návštěvě.
Jestliže tudíž ojetina zvládne zrcadlit aplikaci z mobilu na centrálním displeji (v ideálním případě přes Apple CarPlay či Android Auto), je to ve výsledku nejlepší řešení.
Další komfortní prvek z dražších aut, na který si rychle zvyknete, ačkoliv je naprosto postradatelný. Pokud jste totiž jediný řidič, sedadlo si stejně nastavíte pouze jednou, tudíž vám manuální ovládání nevadí. To elektrické se hodí takřka výhradně pouze v kombinaci s pamětí a v případě, že se o jeden vůz dělí více lidí.
V opačném případě máte v autě docela těžký systém v čele elektromotorem, kvůli jehož prostorovým nárokům bývá sedadlo ukotveno o několik centimetrů výš, což zhoršuje propojení řidiče s autem. Nemluvě o tom, že postupem času se z elektrického ovládání sedadel stává potenciální servisní hrozba, byť riziko defektu nemusí být příliš vysoké.
Původně se tenhle prvek objevil u drahých aut a supersportů, které potřebují zobrazovat mnohem širší škálu jízdních dat. Kvůli úspoře nákladů (velký displej dnes vyjde levněji než analogové budíky) se ovšem stále častěji objevuje i u malých aut do půl milionu.
Většinou se jedná o příplatek, některé automobilky vám však už na výběr nedají. Virtuální přístroje sice zvládají zobrazovat mnohem více informací a jejich rozložení si můžete relativně přizpůsobit vlastním potřebám (na výběr ovšem máte jen z několika předdefinovaných layoutů), někomu může vadit, že v noci svítí více do očí. A také nemusejí vždy fungovat. Osobně se nám to stalo zrovna nedávno u zcela nového vozu. Zhruba 50 kilometrů tak člověk musel rychlost odhadovat. Naštěstí se pak elektronika umoudřila.
Ano, i klasické analogové přístroje se mohou rozbít, u starších aut je ale tohle řešení ve standardu, nemusí se za něj připlácet, což není případ tzv. virtuálních budíků. Bez nich bychom se tedy klidně obešli.
