Od začátku letošního roku platí novela zákona o provozu na pozemních komunikacích, která přinesla revoluci v podobě snížení věku začínajících řidičů. Místo 18 let si mladí lidé mohou řidičský průkaz udělat již dovršením 17 let, přičemž do autoškoly lze nastoupit až 18 měsíců před tím, tedy teoreticky již v patnácti letech a šesti měsících.
Snížení věkového limitu o rok je však podmíněno tzv. řidičákem na zkoušku. Do dovršení 18 let totiž začínající řidič může řídit pouze pod dohledem zkušeného „mentora“, který musí splňovat následující podmínky:
Než přejdeme ke konkrétním autům, zkusíme si nastínit základní parametry, které by první auto začínajícího řidiče mělo mít. A určitě se při fyzickém výběru prvního vozu řiďte našimi radami ze seriálu Jak na prohlídku ojetého vozu? (exteriér, interiér, motor a zkušební jízda).
Tahle podmínka platí všeobecně, v případě nezkušeného šoféra ovšem dvojnásob. Prvních několik desítek tisíc kilometrů za volantem je „oťukávacích“, dá se tudíž předpokládat, že se nevyhneme (doufejme, že maximálně) drobným kolizím. I proto bychom se při výběru měli soustředit na bezpečnost, byť u staršího auta je tahle stránka trochu v mlze. Nikdy totiž úplně netušíme, v jaké formě ojetina je.
Jedním z orientačních měřítek mohou být výsledky nárazových testů organizace Euro NCAP. Jejich aktuální a historický přehled najdete zde. Metodika měření se sice během let vyvíjela a skvělý výsledek před deseti, patnácti let není úplně srovnatelný s dneškem. Přesto se výsledky můžete alespoň částečně řídit, protože co neobstálo v minulosti, logicky neobstojí ani dnes.
Druhý nejdůležitější parametr hned po bezpečnosti. Protože na co by vám bylo auto, pokud by většinu času strávilo v servisu. Spolehlivost je velmi individuální záležitost. I kdybyste si vybrali ten nejméně problémový model na trhu, u ojetiny nikdy nemáte stoprocentní jistotu, že všechny části auta jsou v adekvátní kondici.
Přesto se můžete alespoň rámcově orientovat například pomocí pravidelných přehledů Všeobecného německého autoklubu (ADAC) nebo si pročíst odborné články o ojetinách na našem sesterském webu Auto.cz. Pokud bychom měli velmi zobecnit, tak doporučíme japonské vozy. Ty mají sice dražší náhradní díly, jsou ovšem celkově spolehlivější než evropská konkurence, byť to neplatí vždy.
Naopak bychom se určitě vyhnuli lákadlům v podobě německých prémiových modelů. Ty sice ohromí výkonem, jízdními vlastnostmi a výbavou, po patnácti, dvaceti letech už ale žádají velmi drahý servis, jehož cena může převýšit hodnotu samotného vozu.
Přimlouváme se také za jednoduchá auta s robustní technikou, protože v jejich případě platí, že co na palubě není, to se nemůže pokazit.
Provoz je stále hustší, reakce proto musejí být rychlejší. A rychlejší musejí být také automobily. Také proto bychom se při výběru prvního auta příliš neřídili tím, že slabé auto rovná se bezpečné. Rychlostí výrazně přes 130 km/h v posledních 30 letech totiž běžně dosáhnou prakticky všechny modely, proto bychom volili nějaký kompromis, tedy ani ne příliš slabé, ani moc silné auto. Zkrátka zlatý střed.
Zvážit byste následně měli také poměr mezi výkonem a hmotností vozu a dynamiku auta. Tunová „krabička“ s 66 kilowatty totiž může být živější než 1,5tunový sedan s 90 kW.
Rozhodně bychom se vyhnuli výkonným autům s pohonem zadních kol, byť (nejen mladé) srdce po něm touží. Jenže tahle koncepce je určena pro zkušené ruce, raději se poohlédněte po autě s pohonem přední nápravy. To je takový základ, na kterém se desítky let učí drtivá většina řidičů na celém světě.
Jakmile jednou vyzkoušíte dobrý automat, ke třem pedálům se už nevrátíte. U řidiče-začátečníka ovšem doporučujeme, aby prvních několik desítek tisíc kilometrů absolvoval v autě s manuální převodovkou. Ostatně drtivá většina z nás s touhle koncepcí absolvovala samotnou autoškolu.
Jízda s manuálem je sice náročnější a čerstvé řidiče bude stresovat, zároveň vás ale lépe připraví do života. Jakmile se totiž naučíte s řadicí pákou, jízda ve voze s automatem pro vás bude hračka.
