Seriál představující základní i moderní technologie, které nám pomáhají při jízdě, se pomalu chýlí ke konci. Z mnoha nedávno představených pomocníků jsme sice spíše na nervy (zmínit můžeme například aktivní udržování v jízdním pruhu nebo novinku z loňského roku v podobě otravného upozorňování na překračování rychlostního limitu), další ovšem dělají život příjemnějším a jízdu bezpečnější.
V následujícím článku si představíme pomyslný zbytek pomocníků, které v nových i ojetých autech najdeme.
Pod touhle zkratkou se skrývá Tyre Pressure Monitoring System neboli sledování tlaku v pneumatikách, které je v Evropské unii povinné pro všechna nová auta od 1. listopadu 2014. Zdánlivě málo významná záležitost je ve skutečnosti velmi užitečná. Místo pravidelného měření pomocí tlakoměru v domácích podmínkách či na čerpacích stanicích necháte tuhle záležitost na autě.
Nutno však podotknout, že většina novějších aut má pouze pasivní sledování. To znamená, že nedokážou zobrazit aktuální tlak v pneumatice, nýbrž upozorní až na jeho pokles pod určitou hranici. K snímání tlaku totiž slouží data systémů ABS a ESP, s jejichž pomocí porovnává rychlost otáčení jednotlivých kol. Po jejich vyhodnocení je měřicí jednotka odesílá třeba do palubního počítače, případně na středový displej.
Přímé sledování vám ovšem v reálném čase dokonce „poví“, jaký máte v každé ze čtyř pneumatik aktuálně tlak. V tomhle případě se o měření starají speciální ventilky se zabudovanými snímači, které údaje posílají do palubního počítače. Díky tomu přesně víte, jestli není potřeba některé z kol dofouknout nebo naopak ufouknout.
Nevýhodou je složitější výměna pneumatik a fakt, že snímače je nutné jednou za čas kvůli vybité baterii vyměnit, což stojí několik tisíc korun.
Správný tlak v pneumatikách je přitom kritický. Nízké hodnoty se mohou postarat o zvýšení odběru paliva klidně o několik deci každých sto kilometrů. A příliš nahuštěné obutí zase může snížit cestovní komfort. Oba stavy navíc negativně ovlivňují jízdní vlastnosti, respektive ovladatelnost a bezpečnost vozu. Dodržujte tedy hodnoty určené výrobcem, od kterých se lze odchýlit maximálně o několik málo deseti baru.
Někteří řidiči sice couvání s vozíkem zvládají pomalu poslepu (alespoň to tvrdí), ostatním pomáhá velmi šikovný asistent Trailer Assist, který známe třeba z volkswagenů či škodovek. Ten pomocí zpětné kamery, senzorů a dalších systémů zvládne do mezery zacouvat i s velkým vozíkem.
Ve zmíněných volkswagenech si po jeho aktivaci a zařazení zpátečky směr určujete kolečkem pro elektrické nastavování vnějších zpětných zrcátek. Celý postup s trochou nadsázky zvládne i náctiletý. Na řidiči totiž zbývá pouze ovládání plynového a brzdového pedálu, točení volantem díky elektromechanickému posilovači ovládá elektronika. Systémy couvání s přívěsem dnes zvládají i velmi komplikované situace. Například technologie od společnosti Bosch si poradí i s 90stupňovým úhlem.
Některé automobily disponují také asistentem pro jízdu s vozíkem (Trailer Stability Assist), který díky snížení točivého momentu a přibrzděním daného kola dokáže udržet přívěsný vozík stabilní i ve vyšších rychlostech. A také při prudších manévrech.
Stále aktivnější doplněk vás pomocí infračervené kamery, případně sledováním samotného řízení (jestli například nedochází k nepředvídatelným změnám směru, přibrzďování atd.) sleduje a varuje před případnou únavou.
Třeba čerstvě zmodernizovaná Škoda Octavia má nový chytrý algoritmus, který dokáže rozeznat krátké rozptýlení od dlouhodobé nepozornosti. Systém detekuje odchylky od normálního způsobu řízení při rychlostech nad 65 km/h. Průběžně vyhodnocuje chování řidiče a vyvozuje závěry o jeho způsobilosti pokračovat v jízdě. Pokud systém zjistí, že je řidič unavený, aktivuje ve virtuálním kokpitu akustické a vizuální varování ve třech stupních: doporučující, výstražné a stupňující.
V praxi je tenhle bezpečnostní doplněk spíše zbytný, byť jeho přínos popřít nelze. Ve výsledku nejvíce záleží na tom, jak moc je citlivý.
Další z doplňků, které moc nevnímáme, v reálním životě ovšem většinou fungují skvěle. Senzor umístěný u vnitřního zpětného zrcátka pracuje na bázi diody s fotodiodou. Paprsek z LED se odráží od povrchu čelního skla a v případě, že jsou na skle kapky, se část paprsku láme a intenzita paprsku dopadajícího na fotodiodu je nižší. V praxi tudíž stačí stěrače nastavit na automatický režim a systém už se postará o intenzitu stírání i jejich zapnutí a vypnutí.
Jednoduchá věcička, kterou najdete ve většině ojetin, většinou nemá problém s přizpůsobením se intenzitě deště. Opět ovšem záleží na citlivosti systému a jeho konstrukčním stáří.
Tenhle pomocník by měl být v každém autě. Stará se totiž, aby světlomety reagovaly na aktuální intenzitu světla. Podmínkou je však automatický režim světlometů. Následně si systém už rozsvěcování jednotlivých druhů světel řídí sám, což je v praxi velmi příjemné a užitečné. Zvlášť když na silnicích stále natrefíte na řidiče, kteří na zapnutá světla zapomínají.
Samočinné přepínání je otázkou několika sekund, přičemž o monitorování světelných podmínek se stará senzor v podobě fotodiod u paty vnitřního zpětného zrcátka (jde o de facto totožný snímač jako u dešťového senzoru), případně na palubní desce u čelního okna. Ten navíc neřídí pouze vnější osvětlení, jeho data může využívat třeba také ventilace. Ta v případě deště může zapnout klimatizaci, která zabrání zamlžování oken.
